Vzpomínky Antonie Hlavaté na Průhonický park
Průhonický park nevznikal jen podle plánů architektů, dendrologů a zahradníků.
Jeho podobu utvářeli také lidé, kteří zde žili a pracovali, a právě jejich vzpomínky dnes pomáhají přiblížit atmosféru tehdejších Průhonic.
K těmto pamětníkům patřila i Antonie Hlavatá (nar. 11. 9. 1930 v Horním Litvínově), která prožila v Průhonicích téměř celý život. Do obce přišla už jako tříměsíční dítě, když ji sem přivezl její dědeček. Později začala pracovat v parku i na zámku a její vyprávění zachycuje nejen podobu tehdejší krajiny, ale i každodenní život kolem rodiny Silva-Tarouců.
Rozhovor s Antonií Hlavatou byl zaznamenán 3. května 1978. Fotografie z 15. března 1978.
Práce v parku a budování alpina
Antonie Hlavatá začala pracovat velmi mladá. Jak sama vzpomínala, od školních let pomáhala tam, kde bylo třeba.
audio „Na lukách jsme hrabali krtiny a dělali, co bylo potřeba.“
Jednou z prací, na které se podílela, bylo i budování alpina, dnes jedné z nejznámějších částí Průhonického parku. Její vzpomínka je cenná právě tím, že ukazuje vznik této části parku jako skutečnou, fyzickou práci, na níž se podíleli lidé z okolí i sám hrabě:
audio „Lámal se kámen na Boříně na veliké desky. Mezi ty desky se dělala kostra z cihel a dával se cement. Já jsem ho rozmíchávala ve vědru, pan hrabě dělal kostru a chlapi pak ty kameny usazovali. Mezi kameny se sypala směs štěrku, rašeliny a zeminy, do které kytky sázel sám. Osobně.“
Místo dnešního alpina mělo původně zcela jiný ráz. Podle vyprávění babičky Antonie Hlavaté to bývala pastvina, kde se pásly ovce. Skalní partie vznikaly postupně a ještě dlouho se upravovaly a doplňovaly. Pamětnice si pamatovala i to, že hrabě park často osobně procházel, kontroloval a pečoval o něj s mimořádnou pozorností.
„On měl malou konvičku a chodil všechno zalévat.“
Také vzpomínala, že když se později začala budovat závlaha, některé navršené homole a partie se začaly rozpadat. I to ukazuje, že park nebyl hotovým dílem najednou, ale živým prostorem, který se dlouho vyvíjel a proměňoval.
Jak hrabě park vytvářel
Podle vzpomínek Antonie Hlavaté nebyly Průhonice původně výnosné po hospodářské stránce. Krajina kolem zámku měla spíše podobu zanedbaných strání, ovčích pastvin a bukových lesíků. Krásné byly především louky kolem Botiče. Právě z této krajiny začal Arnošt Emanuel Silva-Tarouca vytvářet park.
Původně chtěl vybudovat jakýsi výsek středočeské krajiny a vysazovat především to, co přirozeně roste ve středních Čechách. Postupně se však do kompozice začaly dostávat také cizokrajné dřeviny a byliny. Právě šťastné spojení domácích a cizích rostlin pak dalo vzniknout jedinečnému charakteru Průhonického parku.
Silva-Tarouca nepracoval jen s výsadbami, ale upravoval také tok Botiče a okolní terén. Vznikaly hráze, přepady, jezy i umělé tůňky. Krajina byla komponována tak, aby se střídaly průhledy, vyhlídky, skupiny mohutných dřevin i otevřenější plochy. Na budování parku se podílel Kamil Schneider, na kterého si však Antonie osobně nepamatovala.
Pamětnice zmiňovala také jednu drobnou, ale krásnou vzpomínku spojenou s hraběnkou a místní krajinou. Otec hraběnky Nostic byl milovníkem borovic, a tak byly některé paseky osázené právě jimi. Hrabě Silva-Tarouca tyto porosty později upravoval a prosekával, aby zapadly do kompozice parku. Na těchto místech pak dívky sbíraly jahody pro hraběnku – za korunu denně.
Hrabě Silva-Tarouca a jeho vztah k parku
Antonie si hraběte pamatovala jako člověka, který měl k rostlinám a květinám velmi osobní vztah. Nebyl to pro ni vzdálený šlechtic, ale člověk, který se o park skutečně staral.
audio „Byl to dobrý člověk. Ale když někdo utrhl kytičku, to se zlobil. Květiny měl strašně rád. Nedovolil je ničit.“
Jednou z nejsilnějších vzpomínek byl jeho zvyk: než šel dál za svými povinnostmi, řezal růže pro svou ženu. Pamětnice vzpomínala, že když byla v devět hodin mše, nesl hrabě hraběnce rudé růže.
Zámek, hosté a lovecké hony
Průhonický zámek byl za Silva-Tarouců nejen rodinným sídlem, ale i místem společenského života. Konaly se zde návštěvy, večeře, lovecké hony i taneční zábavy. Pamětnice připomínala, že mezi hosty býval také rakouský následník trůnu František Ferdinand d’Este, který do Průhonic jezdil na lov.
Ve druhém patře zámku se nacházel takzvaný arcivévodský pokoj — místnost, v níž František Ferdinand d’Este při svých pobytech bydlel. I tato drobná vzpomínka ukazuje, že Průhonice byly místem, kam přijížděly významné osobnosti tehdejší aristokratické a politické společnosti.
František Ferdinand d´Este v kočáru na honu, 1904 – 1905. Postava zády je Arnošt Emanuel Silva-Tarouca.
Po honech se na zámku konaly slavnostní večeře a někdy i taneční zábavy. Důležitým prostorem těchto setkání byl Rytířský sál, který si Antonie Hlavatá velmi dobře pamatovala.
„Kolem dokola byly parohy a zbroje. Když byly hony, tancovalo se a nahoře hrála muzika.“
Sál byl podle jejích vzpomínek reprezentační místností s hnědým zařízením, velkým krbem, obrovským stolem a bohatou výzdobou. Kolem dokola visely parohy, byly zde zbroje, šavle i vycpaní ptáci. Pamětnice si vybavovala také veliký obraz paní hraběnky v bordových šatech s labutěnkou. Při slavnostech prý nahoře na balkonku hrávalo i patnáct muzikantů. V jejích slovech se zároveň odráží i vzpomínka na to, že v té době si podle ní vedli dobře jak páni, tak lidé, kteří pro ně pracovali.
Každodenní život a práce na zámku
Vedle práce v parku se Antonie podílela také na každodenním chodu zámku. Několik let chodila jako poslice do Prahy obstarávat věci, které na zámku nebyly — olej, sýry a další potřeby. Někdy jezdila vlakem, jindy kočárem, zvlášť když bylo nákladu více. audio
Zvlášť důležitým úkolem bylo vyzvedávání peněz na výplaty zaměstnanců. Pro ty chodila pravidelně na Malou Stranu. Pokladní ji prý vzal do přihrádky a svěřené peníze jí ukládal do pytlíčku, který měla od paní hraběnky a schovaný na prsou, aby jí je cestou nikdo neukradl. Každý pátek pro peníze chodila a každou sobotu se vyplácely mzdy. Nosila také prádlo do Prahy a obstarávala různé další pochůzky. Tyto vzpomínky ukazují, jak důvěryhodnou součástí zámeckého provozu byla.
Zajímavé jsou i její vzpomínky na pořádek v interiérech. Na chodbách nesmělo stát nic zbytečného – všechno bylo čisté, navoskované a upravené. Vytápění zámku bylo řešeno právě z chodeb, odkud se přikládalo do kamen v jednotlivých místnostech, a i proto musely zůstávat zcela volné. O topení se starali zaměstnanci zámku, kteří nosili dříví a udržovali oheň. V Rytířském sále byl jak krb, tak ústřední topení.
Kostel, okolí zámku a staré Průhonice
Pamětnice vzpomínala také na staré Průhonice a na podobu okolí kostela. Podle vyprávění její babičky býval kolem kostela hřbitov a v místě dnešní Růžové zahrádky se nacházel dětský hřbitov.
V okolí se nacházel také altánek, kam chodívali Silva-Taroucové na svačiny a kde sbírali kaštany pro zvěř.
Kostel Narození Panny Marie má původ v románském období, později byl přestavěn do gotické a částečně renesanční podoby. Rodina měla vlastního faráře ve výslužbě, kterého si sama platila, a mše se zde konaly pravidelně každou neděli od půl desáté.
V kostele se nachází také kříž věnovaný Josefu Silva-Taroucovi, který padl ve válce u Krakova. Jeho tělo přivezli vojáci zpět a kříž zde byl ponechán jako památka.
Rodina Silva-Tarouca a další vzpomínky
Hrabě a hraběnka měli devět dětí, z nichž dvě zemřely na záškrt. Pamětnice zmiňuje také dceru Eleonoru Silva-Taroucy, která do Průhonic pravidelně jezdila a potkávali se spolu. Byly stejně staré. Eleonora prý působila jako řádová sestra v nemocnici v Berouně a následně pracovala v ústavu v Hrusicích.
Ve vyprávění se objevují i drobné, místy útržkovité, ale cenné rodinné vzpomínky — například na to, že Silva-Tarouca zemřel ve věku 76 let pravděpodobně na mrtvici, nebo že paní hraběnka je pochována v Čestlicích spolu se svými sestrami.
Antonie Hlavatá tak ve svých vzpomínkách nezachytila jen práci v parku a na zámku, ale i širší obraz života v Průhonicích — podobu krajiny, každodenní provoz sídla, významné návštěvy i drobné lidské příběhy, které se s tímto místem pojily.