Homepage  O parku  Hlasy historie Průhonického parku  Eleonora Silva-Tarouca

Eleonora Silva-Tarouca

Vyprávění Eleonory Silva-Taroucy, poslední žijící dcery zakladatele parku, nabízí jedinečný pohled na Průhonický park očima člověka, který v něm vyrůstal.

Komtesa Eleonora byla nejmladší dcerou Arnošta Emanuela Silva-Taroucy a zároveň byla jedním z posledních přímých svědků vzniku parku. V Průhonicích prožila dětství a po celý život si uchovala živé vzpomínky na jeho podobu i každodenní život rodiny. Byla kultivovanou, hluboce věřící ženou. V roce 1932 vstoupila k Sestrám Apoštolátu sv. Františka a později působila u Panny Marie Sněžné v Praze. Poslední léta života prožila v Nespekách u Poříčí nad Sázavou. I ve vysokém věku dokázala poutavě vyprávět o době, kdy park vznikal – její vzpomínky dnes patří k nejcennějším osobním svědectvím o jeho historii.

Text vychází ze zvukových nahrávek rozhovorů, které byly zaznamenány v Nespekách ve dnech 27. června 1984 a 23. března 1985 pracovníky Botanického ústavu ČSAV, RNDr. Františkem Kotlabou, CSc., a prof. Slavomilem Hejným. audio    

Park jako životní dílo

Podle Eleonory byl Průhonický park pro jejího otce především vášní a životním posláním. Pro Silva-Taroucu nebyl park jen projektem na papíře – byl to živý organismus, který vytvářel vlastníma rukama.

„Otec park moc miloval a moc se tam napracoval. Když byl v parku a pracoval tam, vůbec neznal čas. Byli jsme zvyklí, že přišel na oběd třeba ve dvě hodiny nebo ještě později, protože byl do práce úplně zabraný.“

audio  „Většinou to dělal sám. Sám vozil na trakaři kameny, zaléval, a žádné napomínání nepomáhalo, protože když byl do toho zabrán, nevnímal ostatní svět. Otec nebyl nikdy úplně spokojen. Zdálo se mu, že kdyby žil ještě sto let, že by měl stále co opravovat a zlepšovat. Také musím ještě podotknout, že otec říkávál, že je lepší než malíř: malíř maluje obrazy mrtvými barvami, kdežto otec maluje živými stromy a keři.“

Když Silva-Tarouca provázel své hosty parkem, jeho nadšení pro rostliny a krajinu bylo nakažlivé. Procházky se ale často výrazně protáhly.

„Když návštěva přišla velmi pozdě k obědu, matka se ptala: Kam jste až došli? A otec odpovídal: Došli jsme až ke konci alpina – ale šli jsme od rostlinky k rostlince. Park pro něj nebyl hotovým dílem, ale stále se vyvíjejícím organismem. On říkal, že ten park nikdy nebude hotový, že je tam pořád co dělat. A když si vymýšlel, jak to bude dál budovat, chodil cestou i necestou. Kolikrát upadl, pak přišel domů a říkal: Dnes jsem zase tak šikovně upadl.“

Okamžik, kdy se zrodila myšlenka Průhonického parku

Průhonický park okolo r. 1900

Na jaře roku 1885 přijel hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca poprvé do Průhonic. Krajina v údolí Botiče ho okamžitě zaujala – staré stromy, louky a členité svahy vybízely ke vzniku krajinářského parku. K rozhodujícímu okamžiku však došlo až při další návštěvě na podzim téhož roku.

Silva-Tarouca tehdy při procházce narazil na dělníky, kteří právě káceli jeden ze starých dubů. Když se zeptal, proč ho kácejí, dozvěděl se, že podle tehdejšího hospodářského plánu má být průhonický les postupně vykácen a nahrazen novou výsadbou. Tato představa ho natolik zaskočila, že se okamžitě rozhodl změnit osud celého místa.

 

Ve svých pozdějších vzpomínkách napsal: „Nemile překvapen tázal jsem se, kdo rozkázal tak učiniti. Když jsem se dozvěděl o systému hospodaření, podle něhož měly být vykáceny staré stromy a louky zalesněny, rozhodl jsem se jinak. Od té chvíle nebyl poražen jediný strom, který bych sám neurčil.“

Právě tehdy vznikla myšlenka vytvořit v Průhonicích velkoryse koncipovaný krajinářský park, který by spojil přirozenou krásu místní krajiny s mimořádně rozsáhlou, botanickou sbírkou dřevin. Silva-Tarouca jej pak budoval více než čtyřicet let.

„Otec chodil po parku a dlouho se jen díval na krajinu. Pozoroval svahy, světlo a výhledy a teprve potom rozhodl, kam přijde strom nebo skupina keřů. Měla jsem vždycky pocit, že park byl pro otce skoro jako další dítě. Staral se o něj každý den, chodil tam, díval se, co kde roste a co je potřeba udělat.“

Alpinum a kouzlo horských rostlin

Jedním z míst, kterému Silva-Tarouca věnoval zvláštní pozornost, bylo jeho Alpinum – zahrada horských rostlin. Zakladatel parku zde experimentoval s různými způsoby pěstování alpské flóry a sám budoval skalní kompozice, aby rostlinám vytvořil přirozené prostředí.

 

audio  „Alpinum si stavěl sám. Dělal tam skály, protože potřeboval hluboké štěrbiny mezi kameny, aby se rostliny mohly dobře zakořenit. Sbíral horské rostliny, které měl velmi rád, a sám je přivážel do Průhonic.“

audio  „Zvlášť pyšný byl otec na svou umělou morénu, kde se dařilo rostlinám, které rostou u ledovců.“

Moréna je v přírodě nános kamenů, štěrku a písku, který po sobě zanechává ustupující ledovec. Právě v takovém prostředí roste mnoho druhů vysokohorských rostlin. Silva-Tarouca se pokusil tento typ stanoviště napodobit i v Průhonicích. Moréna byla na Alpinu vytvořena z několika vrstev štěrku a kameniva, mezi nimiž mohla volně protékat voda. Pod povrchem byl systém, který umožňoval regulovat vlhkost – voda se postupně vsakovala a vytvářela chladné a propustné prostředí podobné horským svahům. Díky tomu se zde dařilo rostlinám, které by jinak v nížinném prostředí jen těžko přežily. Návštěvníci i botanici byli často překvapeni, kolik vzácných druhů se v takto vytvořeném prostředí podařilo vypěstovat.

Hrabě a jeho lovecká vášeň

Lov patřil vedle budování parku k velkým zálibám hraběte Silva-Taroucy. Každý rok jezdil se strýcem Nosticem do Karpat na jelení říji. Z těchto cest si nepřivážel jen lovecké zážitky, ale i horské rostliny, které následně vysazoval v Alpinum. V pozdějších letech se však jejich převoz komplikoval – bylo nutné dokládat, že nejsou napadené škůdci.

Z jedné z těchto honiteb si přivezl i jelena, který byl chován v oboře v Rakousku.
Podle vzpomínek jeho dcery Eleonory šlo o zvíře neklidné a obávané:

„V oboře jsme chovali jelena na zlepšení krve. Jmenoval se Hansi a bydlel v drátěné ohradě. Byl hrozně zlý. Když jsme chodili kolem, přidupal a narážel parohy do plotu. Vždycky jsme se ho báli a člověk z něj měl i zlé sny.“

Lov patřil vedle parku k velkým zálibám hraběte. Každý rok jezdil se strýcem Nosticem do Tater na jelení říji. Z těchto cest si přivážel nejen lovecké zážitky, ale i horské rostliny pro Alpinum. V pozdějších letech se však jejich převoz komplikoval – bylo nutné doložit, že rostliny nejsou napadené mšicemi.

I součástí Průhonického parku byla obora, kde se chovala zvěř. Tuto část, kterou dnes Oborou nazýváme, má charakter lesoparku s přirozenější krajinou a volnější kompozicí. Na rozdíl od okolí zámku, které je více upravené a zahradnicky komponované, působí blíže přírodnímu prostředí.

Rybník Bořín byl k Oboře přikoupen v roce 1904. Jak vzpomíná Eleonora, jeho podoba se tehdy výrazně proměnila:

audio  „Rybník Bořín byl zakoupen jak se sama ještě pamatuji. Byl rozšířen a regulován. Byly vysazeny mladé koniféry. Pod těmi mladými smrky rostlo spousty ryzců. Úplné koše jsme toho vozili domů. Na opačné straně byla vyšlapaná pěšinka  jako od ovčích kopýtek. Otec se mi vždycky posmíval, když jsem tudy chodila, že se tam cítím jako doma. Myslím, že odtamtud by mohlo pocházet  pojmenování Průhonice.“

 

Rodina Silva-Tarouců a život v Průhonicích

Arnošt Emanuel s manželkou a děti Eleonora, Josef

Rodiče Eleonory Silva-Taroucy se vzali 16. června 1885 ve vile Kinských v Praze. Po svatbě žili chvíli v Trmicích u Ústí nad Labem, kde se narodily pravděpodobně i první tři děti. Teprve později začali postupně přesouvat svůj život do Průhonic.

Podle vzpomínek Eleonory se jejímu otci zdálo, že Trmice jsou příliš vzdálené od Prahy a že Průhonice budou pro rodinu i jeho práci vhodnějším místem. Zámecký areál však vyžadoval rozsáhlé úpravy. Postupně tak začala přestavba zámku i okolního hospodářského dvora a současně vznikala první podoba parku.

Práce na proměně celého areálu probíhaly postupně a Průhonice se tak stávaly nejen novým domovem rodiny, ale i místem, kde se naplno rozvíjela vize budoucího parku.

 

audio  „Muselo se tam ale mnoho přestavět, protože to byl velký dvůr, uzavřený ze všech stran, takže tam nešlo slunce. Jižní křídlo se proto otevřelo, aby tam mohlo světlo a vzduch. Všechno se předělávalo, aby to bylo zdravější a praktičtější.“

Eleonora také vzpomínala, že Průhonice byly v té době ještě poměrně zanedbané. Na zvelebení areálu přispěly i dvě příbuzné z Prahy — tety Nosticovy, které věnovaly své věno na zřízení kamenné zdi kolem parku a obory. Tato zeď se v mnoha místech dochovala dodnes.

Eleonora si z dětství pamatovala také společenský život na zámku. Tyto vzpomínky dnes připomínají dobu, kdy byl Průhonický zámek nejen centrem správy rozsáhlého parku, ale také živým místem rodinného i společenského života.

audio  „V létě bývaly společenské večery a potom se tančilo. Hrála vojenská hudba, bylo to moc pěkné. Pamatuji si, že jednou tam zpíval slavík. Ta muzika se mi líbila a ten pták seděl na stromě naproti oknům a zpíval s nimi.“

 

Arnošt Emanuel Silva-Tarouca a jeho žena Marie Antonie, rozená Nostic-Rieneck, měli celkem devět dětí.  Nejstarší z dětí byla Marie, pak Gisela, Josef, Anna . Následovali synové František a Amadeus. František Silva-Tarouca vstoupil do benediktinského řádu a stal se knězem ve Štýrsku. Syn Josef padl později v první světové válce. Eleonora patřila k nejmladším dětem v rodině. Ve svých vzpomínkách také zmiňovala dvě malé sestry, které však zemřely ještě v útlém věku.

„Potom byl Josef, potom František, který vstoupil k benediktinům. Byl v Rakousku ve Štýrsku farářem. Pak byl Amadeus, který studoval filozofii. Oženil se, první žena mu zemřela, a pak se oženil podruhé. Ta druhá žena o něho v poslední nemoci velmi pečovala, takže se to opravdu povedlo. Pak jsem byla já. A ještě byly dvě sestřičky, ale jedna žila jen několik týdnů a druhá snad dva roky.“

Majitelkou průhonického panství i Trmic byla ve skutečnosti manželka zakladatele Marie Antonie. Do manželství přinesla rozsáhlý majetek, díky kterému bylo možné park budovat. Podle vzpomínek Eleonory však po svatbě přenechala správu statku i parku svému muži a do jeho práce nezasahovala. 

audio  „Když se vdala, všechno předala otci a už mu do toho nemluvila.“

Přesto měla k Průhonicím velmi silný vztah a park hluboce milovala. Eleonora si pamatovala, že její matka na Průhonice vzpomínala s velkou nostalgií.

„Ty moje milované Průhonice,“ říkávala prý ještě před svou smrtí.

Přestože byl Silva-Tarouca známý svou láskou k přírodě, dokázal být také velmi přísný, pokud šlo o ochranu parku. Eleonora vzpomínala na jednu příhodu, která se v rodině dlouho vyprávěla.

audio „A pamatuji si, jak otec jednou žertoval, když hajný honil babičku, která chodila po zakázaných cestách a sbírala dříví. Naložila si ho příliš a skutálela se dolů. Otec jí řekl: „Neměla jste si toho tolik nakládat.“ 

Josef Mánes a Karel Schweiger

Když jezdil malíř Josef Mánes do Čech, byl hrabě Silva-Tarouca teprve chlapec. Eleonora Silva-Tarouca vzpomíná, že byl spojen především s prostředím Čech pod Kosířem, kde byl u rodiny jako doma. Dětem v Čechách pod Kosířem kreslil a bavil je svými obrázky, ale žádné jeho dílo se s Průhonickým parkem přímo nespojuje.

„Otec vzpomínal, jak tam Mánes po večeři kreslil – vojáky, koně a různé náčrty, které děti bavily. Byla toho celá halda. Když se pak lidé rozešli, všechny ty papíry sebrali a spálili. Otec vždycky říkávall, jakou by to dnes mělo cenu, kdyby se to bývalo zachovalo.“

Eleonora si osobně nepamatovala malíře Schweigera, autora fresek na zámku. Zná ho pouze prostřednictvím jeho díla, například maleb na Malém nádvoří. Vzhledem k tomu, že se narodila roku 1901, vznikly tyto malby ještě před jejím narozením.

Přání pro budoucnost parku

Na konci rozhovoru byla Eleonora Silva-Tarouca požádána, aby řekla, co by Průhonickému parku přála do budoucna.

Její odpověď je jednoduchá, ale výstižná.

audio „Přála bych mu, aby byl dále veden s rozumem, porozuměním a láskou.“ 

A nakonec dodává: audio  „Aby byl co možná nejhezčí a nikým nepoškozený.“